Pořád jsem to já (Still Alice)

“Jaký to je? Mít Alzheimera?”

Alice Howlandová zapomíná věci. Kde má být. Kdy tam má být. Kdo všechno tam má být.

Každému se občas stane, že zapomene…Občas zapomeneme klíče, nemůžeme si vybavit jméno bývalého spolužáka, nebo se ze sebe snažíme dostat slovo, které nám z nějakého důvodu uvízlo na jazyku. Stává se to nám všem. Na vině může být únava, stres, nebo nevyspání. Pokud jste žena po padesátce, můžou být takové problémy způsobené menopauzou.

Alice to má jinak. Alice má Alzheimera. Z domácího prostředí se pro ni postupem času stává neznámá krajina, nejbližší členové rodiny ztrácí obličeje a jména, na čas se už nedá spolehnout. Cesty mezi neurony jsou přerušené, impulzy mezi nimi se přenáší jen obtížně, tyto buňky – ve kterých jsou zakódované vzpomínky a osobnost – odumírají ve velkém. Ztrácí se orientace v prostoru, schopnost vybavit si tvář milované osoby a nakonec člověk zapomene, jak se polyká.

Alzheimer je boj s úzkostí, která přichází několikrát denně společně s pocitem, že se děje něco nečekaného. Boj s tíhou vědomí nevyléčitelnosti nemoci, protože její průběh se dá zpomalit, ale ne zvrátit. Pro blízké je samozřejmě obtížné pozorovat, jak se jejich milovaný člověk postupně mění, až z něj zůstane jen tvář.

Ale do té tváře jsou vepsány vzpomínky na společně prožité chvíle. Ty dobré i špatné. Možnost užít si poslední společné chvíle, rozloučit se bez lítosti a bez výčitek.

Divadelní verze oscarového filmu a knižního bestselleru poprvé na pražském jevišti.